Crowdfundingový předprodej: Havlovy děti

Vítej u doplňujícího povídání ke knižnímu projektu Havlovy děti.

(Postupně přidávaný obsah hledej v zápatí, poslední aktualizace 3. 9. 2024.)

Na začátek se podělím o jedno přání. Vlastně o dvě. V první řadě bych si přála, aby se Havlovy děti ke svým čtenářům vůbec dostaly. A pokud by se tak stalo, aby v nich dotyční našli únik, rozptýlení, útěchu, klid, radost i povzbuzení. Za tím účelem jsem je napsala. Chtěla jsem vnést trochu mila a bezpečí do světa, který je plný nejistoty a stresujícího chaosu. Také se podělit o nápad, který ke mně přišel sám od sebe a jehož semínko vyrostlo do podoby celého rukopisu. Představit myšlenky, jež mi přijdou důležité a nad kterými přemítám denně. Skloňovat témata, která mne pronásledují, u kterých cítím potřebu je uchopit po svém, možná otevřít diskuzi. Pohladit po duši, nabídnout pocit spříznění, ztotožnění, spoluúčasti, ale i popíchnout... Není to lehké – takto se obnažit a jít s kůži na trh, proto moc doufám, že má kniha potenciál někomu zlepšit den, vnuknout hezký nápad nebo zajímavou myšlenku.

Ke struktuře
Projekt je zamýšlen coby tetralogie podle ročních období v rámci jednoho roku. Léto už mám rozepsané, ale protože budoucnost samotného jara je nejistá, nechci předbíhat. Ostatně možná ani jaro nakonec neuvidí světlo světa. (Pokud nebude mít v předprodeji štěstí, vesna zůstane ve snách a hlubinách šuplíku). Anebo možná světlo knihkupectví spatří, ale tím to celé skončí. Myslím ale, že může dobře fungovat i jako tzv. stand-alone. Něco sice zůstane nedořečené, ale ve svém vlastním záběru bude příběh dokončený. Přesně jako je to s každým jedním ročním obdobím. Je samo za sebe, ale ve větším plánu plní úlohu jednoho dílu. Však to všichni známe. 😊

Rukopis Havlových dětí tvoří sedm částí:

Occamova břitva
Zahradní slavnost
Filipojakubská noc
Klub filmových spratků
Tklivost věcí
Milionové bejby
Narozeninový problém

(Říkám si, že jak předprodej poplyne, mohla bych sem z nich průběžně přidávat nějaké ukázky a celkově sem přispívat různými postřehy z průběhu předprodeje - tak to tady nezapomeň tu a tam omrknout. ;-)

Bez výjimky jde o slovní spojení, která jsou v rámci svého kontextu nějak zaužívaná nebo mají jiný přesah. Jsou označením pro konkrétní jev, dílo apod. Samotný název titulu není výjimkou.

Již brzy ve vašich ~~kinech~~ knihkupectvích
V rámci předprodeje a jedné z odměn jsem vytvořila tento „filmový“ plakát. Inspirovaný je návrhem knižní obálky. Obálka svým zpracováním odkazuje na pasáž, kdy postavy v zámecké zahradě sledují východ slunce. Plakát s motivem pozorování východu slunce také pracuje, ale ještě jej propojuje s motivem kina, který je v příběhu taktéž důležitý. Šest postav sedí v zahradě a společně pozorují východ slunce, ale zároveň sedí v setmělém sále biografu a sledují projekci východu slunce na plátně. Samotný nápis Klub filmových spratků představuje název spolku, co postavy tvoří, přičemž slovo SPRATKŮ je jejich siluetami na plakátu schválně cenzurováno. Níže pod nápisem KFS je pak uveden název titulu a výčet jmen postav. Pokud kniha vyjde a stanoví se termín jejího vydání, přemýšlím, že dané datum dodatečně zakomponuji. Další jiné detaily mohou být dodatečně také ještě drobně pozměněny. Velikost vzorového plakátu z obrázku odpovídá rozměru A2.

Pár slov k názvu
Název Havlovy děti může být pro někoho možná trochu zavádějící, a tak se hodí zmínit, že rukopis není orientovaný ani na politiku ani na historické dění. Částečně také proto byl v začátcích psaní pouze názvem pracovním. Úplně mi neseděl a chtěla jsem ho změnit i z toho důvodu, že by se mohl zdát prvoplánový, ale tolik jsem se s Havlovými dětmi sžila, že už jsem si později nedokázala představit žádný jiný.

Fun fact
Na stránce předprodeje mám o sobě uvedené, že část mě propadla psaní s první přečtenou detektivkou od Agathy Christie. Mám na ten moment upomínku v podobě fotky níže a přijde mi příhodné se tu o ni podělit. Bylo to na dovolené v Řecku. Tehdy do odjezdu zbývalo ještě několik dní a já měla už přečtené všechno, co jsem si s sebou ke čtení přivezla. Protože jsem se nudila, zabavila jsem mamce její Dům na úskalí. Chodila jsem tehdy na první stupeň základní školy. Tam se tenkrát velký sen malé Marti o napsané a vydané knížce zrodil. Tak uvidíme, zda se někdy splní. Ostatně polovinu bychom už měli... 😊

Na závěr chci velikánsky poděkovat. Za zájem, za zakoupenou knížku, za sdílení projektu, za každou podporující a nadšenou myšlenku. Všechno se počítá. Děkuju, děkuju, děkuju!

Ukázka č. 2 - Zahradní slavnost (úvod):

Aprílové počasí s sebou přes noc přineslo výrazné oteplení. Stalo se tak nepozorovaně, potichu a neočekávaně. Kdo se probudil do nedělního rána a podíval se na venkovní teploměr, uviděl na něm o deset stupňů více nežli předchozí den. Lidé v městečku otevírali okna a s radostí vzývali do svých domovů svěží čerstvý vzduch, který konečně voněl probouzejícím se jarem. Daný rok to byla úplně první vlaštovka přinášející naději, že zima je pryč a na řadě je pro změnu opět teplejší část roku. Po dlouhých a chladných měsících si šlo jen těžko představit, že nějaké pořádné jaro ještě vůbec kdy přijde. Během všech těch nekonečných zimních týdnů bylo pro mnohé pány velice snadné zapomenout, jaké to je vyjít ven jen v tričku s krátkým rukávem a mnohým dámám se zase jenom těžko rozpomínalo, že bývá v roce i doba, kdy lze vynosit sukni bez punčoch, aniž by hrozilo nastuzení. Dnes však tuto představu naopak nešlo vyhnat z hlavy. Síla, se kterou se ohláška příchodu hřejivých dní dostavila, byla tak silná a překvapivá, že ji nebylo možné ignorovat. Nešlo nevnímat eufonii rozpuku okolní přírody a jen stěží se dalo uniknout té notoricky známé a omamné vůni kvetoucích stromů.
Slunečná neděle a její výjimečnost přímo vybízely k venkovní oslavě, a to ideálně ve společnosti rodiny a přátel. Příslib jedinečného dne visel ve vzduchu spolu s očekáváním, jaké zážitky budou dnes v tomto malém městečku odžity. Zda upadnou v zapomnění, či zůstanou v pamětech jeho obyvatel ještě dlouho poté.
V případě jedné konkrétní skupinky přátel se mělo jednat o den, jenž se otiskne do vzpomínek každého z jejích členů už napořád.
Vskutku to byl den jako stvořený pro slavnostní koncert a vedle toho možná ještě pro něco daleko výjimečnějšího. To oni sami toho rána však samozřejmě netušili. Nicméně netkví právě i v tomhle ono prazvláštní kouzlo nejasné budoucnosti či snad obecně nevědomí? Člověk si nikdy nemůže být jistý, který den z té jeho vyměřené řady odnese čas zapomnění a který jiný se pro něho stane už navždy nesmrtelným.

Ukázka č. 3 - Klub filmových spratků (IV):

Cestou domů Radim přišel na dvě nemilé skutečnosti. Ta první byla, že si doma zapomněl sluchátka, takže cestou nemohl poslouchat žádnou hudbu, a ta druhá měla co do činění s jeho večeří. Chlapec se chtěl zastavit pro nějaké pečivo, co by si mohl dát k té paštice, která mu doma ve vyjedené lednici strašila už tak dlouho, že nebylo jisté, jestli od doporučeného data spotřeby náhodou nezačala žít svým vlastním životem. Jenomže když došel před potemnělou pekárnu, uvědomil si, že je vlastně neděle a mají zavřeno. A tak si zase přetáhl kapuci černé mikiny přes hlavu a vydal se po chodníku dál po hlavní třídě. Zvažoval, jestli se stavit ve večerce, anebo si radši spíš nenechat něco objednat rozvozem domů.
Nicméně tohle ještě nemělo být zdaleka všechno. Prvomájové počasí mělo s Radimem i dalšími kolemjdoucími jiné plány, než si oni sami ve svých hlavách zrovna spřádali.
Abnormálně chladné jarní odpoledne působilo pochmurně a zatažené šedé nebe tomu jen dodávalo. Zima se studeným větrem zalézala pod kůži, když vtom začalo drobně poprchávat. Ani ty nejvíc zchoulostivělé duše ještě nestačily roztáhnout své deštníky a drobný déšť už stačil zesílit natolik, že se během několika málo vteřin proměnil v hustý liják, před kterým žádný deštník, ať už jakkoli velký nebo jinak bytelný, nemohl řádně obstát. Nehledě na deštníky tedy všichni do jednoho zrychlili, začali se schovávat pod střechy nebo rovnou zacházeli do svých domovů.
Radim, vydaný napospas divoké jarní přeháňce, se rychle začal rozhlížet nalevo napravo, kam by se schoval. Kapuci si stáhl víc do čela a už poměrně silně promoklý rychle pokračoval po chodníku. Coby lákavý úkryt se mu nejprve po levé ruce nabídl malý izolovaný bankovní vestibul s bankomatem. Přiběhl tedy před jeho automatické dveře, ale ty se před ním odmítaly rozevřít, jako kdyby věděly, že on má svůj účet jinde. A tak byl po neúspěšném pokusu schovat se nucen běžet dál.
Po několika dalších metrech si nalevo před sebou všiml otevřených dveří kláštera. Vyběhl pár schodů ke vstupu, ale těsně před ním na chviličku zaváhal. Nakonec zůstal na prahu a tělem se dovnitř nahýbal jenom tak, jak bylo nezbytné, aby na něho nepršelo. Rozhlédl se. Zdálo se, že v síni nikdo není. S určitou zdrženlivostí přejel pohledem prázdné lavice a oltář napravo. Pak se otočil a vyhlédl ven. Se svraštělým obočím pozoroval šedé mraky na obloze. K jeho smůle se nezdálo, že by měl déšť brzy ustat nebo alespoň polevit na nějakou přijatelnou intenzitu. A to že dokázal snést hodně. V tomhle se rozhodně nepovažoval za žádnou cukrovou panenku.
Sundal si z hlavy mokrou kapuci a ze zvyku potřásl hlavou tak, aby si vlasy správně sedly. Z pravé dlaně mu na zem odkápla kapka vody a ze zpovědnice za svými zády uslyšel vycházet kněze a jakousi ženu. Pozoroval, jak se v tichosti rozloučili, načež žena zamířila z kláštera pryč. Při odchodu, když chlapce míjela, se na něho mile usmála. A jako kdyby nad sebou měla nějakou neviditelnou pláštěnku, vyšla bez zaváhání ven a deštník roztáhla až na cestě po schodech k chodníku. Chlapec se za cizí ženou nevěřícně díval, dokud mu nezmizela z dohledu. Pak se otočil zpátky a uviděl, jak mu postarší kněz s přívětivým úsměvem kyne na znamení, že může přejít do zpovědnice. Duchovní přirozeně předpokládal, že se chlapec přišel vyzpovídat. Dřív než Radim stačil cokoli namítnout, kněz ve zpovědnici zmizel. Mladík tak příliš pozdě a beze svědků pouze zavrtěl hlavou a zmateně hleděl tam, kde muž zmizel. Znovu se ohlédl ven, jak prší, a potom očima střelil zpátky ke zpovědnici. Zčistajasna si vybavil slova, která mu Klárka v zámecké zahradě řekla poté, co uhodil Elišku. Aniž by měl touhu nebo čas přemýšlet nad tím, jaká velká souhra náhod to všechno byla, odhodlal se pomalu vydat ke zpovědnici. Cestou ho zpomalil zvuk varhan, jejichž hra se náhle rozezněla celým prostorem. Varhaníkovu skladbu, jež zněla hodně podobně jako jeden filmový soundtrack, Radim ale vůbec nevyhodnotil jako možné varování. Naopak, hudba mu dodala kuráž. A tak netrvalo dlouho a i on se svým dlouhým stínem, jenž při chůzi vláčel za sebou po kamenné dlažbě, zmizel uvnitř zpovědnice.

(Sia ● California Dreamin')