Bijásek Martina Zelená

Divadlo

​
Tak tohle bylo to jádro pudla?!

Řekněme, že v Divadle Drak jsou vedle sebe postavené dvě loutky. Jednu z nich oživil herec Matěj Kopecký, tu vedle ní přivedl k životu režisér Jakub Vašíček s dramaturgem Tomášem Jarkovským. První se zrodila v roce 1971, druhá letos v roce 2018. Je mezi nimi rozdíl 47 let. Mladší si nechává familiárně říkat Faust, letitá si potrpí, jako správná marioneta ze staré školy, na sofistikovanější oslovení Johanes doktor Faust. Nestojí vedle sebe lhostejně, bez zájmu, a už vůbec se od sebe neodvrací. Naopak. Ta nová se s úctou slavné předchůdkyni uklání a přitom z ní oprašuje všechen ten prach, co se na ní za ta léta stačil usadit. V Divadle Drak jsou vedle sebe postavené dvě loutky… no dobře, tak ne loutky, jsou to spíš inscenace.

Matěj Kopecký si údajně vždycky přál staroloutkářského Fausta začlenit do dramaturgického plánu Draku. V jednasedmdesátém, když z Českých Budějovic do Hradce Králové přešel režisér Josef Krofta, se jim společně podařilo v listopadu toho roku uvést dvě premiéry. Zatímco Krofta byl podepsán pod inscenací Princezna s ozvěnou, Kopeckému se nejen v roli loutkáře, ale i režiséra poštěstilo představit právě Johana doktora Fausta. Obě hry slavily veliký úspěch, Kopeckého inscenace se dočkala konkrétně 273 repríz, a zařadila se tak v Draku mezi ty historicky nejúspěšnější. Zdá se tedy příhodné, že umělecký tandem Vašíček - Jarkovský k oslavě šedesátého výročí vzniku divadla uvedl právě tento příběh inspirovaný německou legendou. Vycházeli při tom z verze prof. Dr. Jindřicha Veselého, která vznikla na základě Kopeckého adaptace a starých rukopisů, pramenících jak jinak než ze slavných faustovských předloh Johanna Wolfganga Goetha či Christophera Marlowa. Tehdejší verze se s tou současnou v mnohém rozchází, nicméně mají i mnoho společného.  

Johanes doktor Faust měl svou premiéru, tak nějak lidově, v hradecké hospodě U Cikána. I nový Faust se představil vskutku osobitě – během 24. ročníku festivalu Divadlo evropských regionů v divadelním šapitó, postaveném před hlavní budovou Draku.

Někdejší inscenace si vystačila se čtyřmi loutkáři, za nynějším Faustem stojí celý soubor v čele s Jiřím Vyšohlídem, zasloužilým členem a bývalým kolegou Kopeckého a Krofty. Společně se všichni chtěli podílet na inscenaci k jubileu a vzdát hold nejen svým předchůdcům (v případě Vyšohlída souputníků) ze sedmdesátek, ale i těm, kteří byli dávno před nimi – kočovným lidovým loutkářům, na jejichž tradici inscenace navazuje.

Loutky Matěje Kopeckého pocházely z dílny Františka Vítka, ve kterých Jiří Bareš, umělecký řezbář, našel inspiraci při výrobě nových marionet. Zatímco Barešův Faust se hodně podobá svému předchůdci, nový Mefistofeles je o něco hrůznější. Má dlouhé úzké špičaté rohy a daleko děsivější pohled. Zbylí čerti mají, stejně jako ti původní, jazyky dlouhé jako klobásy, aby je mohli vyplazovat a Fausta na jevišti i děti v publiku pořádně děsit. Naštěstí dnešní děti jsou opravdu statečné a hned je něco nevyděsí. A pokud přece, potrhlý Kašpárek vedený Janem Popelou je zase rychle rozveselí.

Johanes doktor Faust byl vsazený do obdélníkového rámu, klasického kukátka loutkového divadla, nový Faust má pro sebe celé šapitó (pokud tedy není zrovna na cestách po celém světě). Nejvíc času se loutkář Jiří Vyšohlíd se svým Faustem pohybuje po dřevěné vyvýšené desce, která supluje jeviště, jak jej známe. Za ní stojí schodiště stoupající do pomyslného nebe, kde dlí andělé a bědují nad Faustovým konáním. V půlkruhu, podél stěn šapitó, tvoří herci živou kapelu, které nechybí basa, bicí ani klávesy. V dramatických momentech celý výjev dotváří mlžný opar mystična a zvuk hrozivého dunění. Napětí graduje do chvíle, kdy Faust upíše duši ďáblu a začne období radovánek, které mu peklo přislíbilo za jeho krví stvrzený podpis.  

Po podepsání smlouvy se charakter hry zásadně mění. První část hry se drží zpátky, herci jsou oděni do decentních kostýmů, aby ladili s marionetami, pomocí nichž poměrně věrně vypráví známý příběh o ctižádostivém učenci. První polovina inscenace jde tedy až pietně ve stopách Johana doktora Fausta Matěje Kopeckého a tradičního lidového loutkového divadla.

Ve druhé části je na někdejší osobnost divadla (či lépe řečeno osobnosti) vzpomenuto už explicitněji a bez loutek - od baru, s koktejlem v ruce na oslavu. Kruh, ve kterém na dřevěné nakloněné plošině Kašpárek i Faust přivolávali pekelné posly, se obrací stejně jako atmosféra inscenace a otočením jeho rubu nahoru je odhalena výroční šedesátka. Světla jasně svítí, šampaňské teče proudem a člověk zapomíná, že je pod stanem, jelikož jako kdyby se rázem ocitl někde v klubu na večírku, jehož dress code si žádá jen to nejextravagantnější. Vyšohlídovi coby Faustovi v šíleném fialovém obleku s parukou a brýlemi na jeho přání dělá společnost velmi zajímavá sestava, do níž patří například japonská gejša, orientální tanečnice Mata Hari nebo starořecká básnířka Sapfó.

Když už si divák začíná myslet, že Faustova šílená jízda bude pokračovat celou noc až do rána, Mefisto učenci připomene jejich smlouvu a oznamuje, že čas zábavy je u konce. Smích utichá, oslava je rázem zapomenuta, nadchází čas zpytování a zatracení. Faustovi nezbývá nic jiného než svou duši odevzdat peklu. Scéna se noří do tmy a každému je jasné, že žádného „žili šťastně až navěky“ se nedočká - tentokrát pro změnu z úcty k předloze Christophera Marlowa. I Kopecký tenkrát nechal Fausta propadnout peklu, ale aby závěr nebyl úplně tragický, ještě pro odlehčení připojil vartovačku dvou sousedů. Nejspíš proto, že tehdy bylo trochu vtipu navíc zapotřebí – v té době normalizační…  

2018

Komparace byla otištěna v periodiku s názvem Magazín Divadla Drak a Mezinárodního institutu figurálního divadla (sezona 2017/18) coby závěrečný výstup mé stáže, kterou jsem absolvovala v Divadle Drak na podzim roku 2018.