Bijásek Martina Zelená

Recenze divadelního představení Akvabely (ze záznamu)

Divadelní inscenaci s názvem Akvabely¹ uvedlo Klicperovo divadlo poprvé 30. 4. 2005 coby sedmou a zároveň předposlední premiéru sezony 2004/2005. Hru napsal v roce 2003 dramatik David Drábek, který rok nato získal za text cenu Nadace Alfréda Radoka v kategorii Nejlepší původní česká divadelní hra. Režie se ujal Vladimír Morávek, pro něhož to byl poslední počin v Hradci Králové před odchodem do brněnské Husy na provázku.

Morávkovo jablko nepadlo daleko od Drábkovy broskvoně

Tvorba Davida Drábka je charakteristická zejména kritikou společnosti. Rád skrze svá díla vyjadřuje vlastní názor na mnohá kontroverzní témata. Jako příklad lze uvést jeho hru z roku 2014 Český les, ve které satiricky vykresluje aktuální politické dění ve světě spolu s pesimismem a zbabělostí českého národa. Obzvlášť si také libuje v parodiích a citacích čerpajících z filmů. Jeho postavy jsou většinou antihrdinové a zároveň oběti soudobé společnosti. Trpí fobiemi a často se poddávají svým zlozvykům. Vše zmíněné je možné okusit v jeho Jedlících čokolády (2011) či ve Velké mořské víle (2014) a mnoha dalších.

V jeho starších Akvabelách (2003) vyjadřuje především odpor vůči materialismu, příživnickým médiím a konzumní době. Nejen v textu, ale i v samotném představení jsou značné prvky surrealismu a také neodmyslitelná tíha existenciální krize, která je tu a tam přece jen proložena komediální větičkou. Dá se říci, že zásah režiséra Vladimíra Morávka do Drábkova textu byl velice blahosklonný, s minimálními úpravami. Znatelnější změnu pocítily pouze postavy. K původní ústřední trojici, která tráví své volné chvíle synchronním plaváním a rozebíráním starých „dobrých“ předrevolučních časů, je přimíchána ještě další dvojice herců. Přičemž divák onu hlavní trojičku akvabel mezi nimi musí během druhé scény s názvem Jatečné vážky teprve rozpoznat.

První akvabelou je televizní moderátor pěvecké soutěže Kajetán (Filip Richtermoc), který propadl kouření, alkoholu a je fascinován ženami natolik, že je každou chvíli střídá. Společně s ním v bazéně nacvičuje vysokoškolský učitel Pavel (Ondřej Malý), který až fanaticky brojí proti všemu, co se jen trochu tváří konzumně. Trio doplňuje Filip (Petr Vrběcký), jenž je schopný strávit ve vodní nádrži klidně i šest dní, protože světu nad hladinou pomalu přestává rozumět a jediné, co doopravdy chce, je umět plavat jako vydra. Člověk by řekl, že tito tři lidé s natolik odlišnými pohledy na svět se vůbec nedovedou přátelit, natož před sebou navzájem projevovat svoji křehkou a zranitelnou stránku prostřednictvím tance ve vodě. Pravdou ovšem je, že právě jejich společně strávený čas v bazénu pro ně znamená jistý způsob úniku před světem, kterému musí čelit mimo nádrž. Jen pro Filipa se takový útěk z reality nakonec ukáže jako jediné možné východisko z jeho existenciální krize.

Pro koho byla inscenace skutečnou výzvou, je herečka Pavla Tomicová, která s jedinou výjimkou obsadila všechny ženské role. V první řadě ztvárnila Pavlovu manželku Markétu, jež společně se synem Šimonem (Šimon Richtermoc) trpí kvůli manželovým striktním postojům. Jako další si v představení zahrála role, které více než pro ni samotnou byly výzvou pro její hlasivky. Na místě je zmínit soutěžící Magdu, jež opakovaně zpívala Lásko má, já stůňu, nebo Kajetánovu přítelkyni, která pro zpevnění svého dekoltu musela dvacetkrát zřetelně vyslovit písmeno X.

Martin Chocholoušek coby scénograf měl obzvláště nelehký úkol. Během hodiny a půl, co představení trvá, má totiž jeviště dle Drábkovy hry projít několika proměnami. Úvodní scéna, jež se podle vypravěče odehrává v zachovalém secesním pokoji, závisí na divákově představivosti, protože kulisy a rekvizity připomínají spíše vnitřek bazénu, kde se odehrává následující obraz. Avšak samotná nádrž pochopitelně chybí, takže scéna si svoji autenticitu zachovává kachlíkovým pozadím, několika bílými plastovými zahradními židlemi, lehátkem a skromným radiátorem. Takto stylizovaná scéna usnadňuje posléze změnu jevištního prostoru na Kajetánův byt laděný do Ikea standardu, naklizený pokojík jeho učitele angličtiny, Pavlovu a Markétinu domácnost, televizní studio, taxík, pláň, břeh jezera a další.

Ne bezdůvodně oceňovanou složkou představení je právě ta hudební. Onu rozmanitou zvukovou koláž vytvářejí jemné, melancholické tóny, které hrají na pozadí během scén, kdy postavy proplouvají svými životy, či píseň Léto od Ivety Bartošové, na kterou akvabely nacvičují. Vyznění celé hry podtrhuje závěrečná skladba Scarborough Fair, jež hraje při posledním tanci Kajetána a Pavla k uctění Filipovy památky.

Samotná choreografie mohla být sice snadnou a zábavnou prací pro choreografa Michala Němečka, ovšem pro herce nebyla dozajista ničím lehkým. Taneční formace, které vyžadovaly ladnost a synchronizaci všech akvabel, působily „na suchu“ jaksi toporně, což ale není nic proti ničemu vzhledem k faktu, že nešlo o profesionální akvabely, kterým navíc zcela chybělo ono správné mokré prostředí.

Tomáš Kypta se na postu kostýmního výtvarníka snažil ve většině případů držet svoji kreativitu na uzdě. Akvabely měly své plavky, všetečné novinářky zase brýle pravých intelektuálek a Kajetán oblékl tričko s Che Guevarou². V situacích vypjatých a tíživých muži oblékli obleky a při pozorování letících andělů nasadili i kapuce. Avšak špetku extravagance si výtvarník neodpustil v případě Edity, Kajetánovy přítelkyně, jejíž saténové šaty společně s výrazným náhrdelníkem dělaly z Pavly Tomicové až excentrickou bytost. Zvláště když se k tomu všemu připočítá její paruka ve stylu Kleopatry a nápadné líčení.

Velice výrazný a specifický prvek Morávkových Akvabel představuje přednes scénických poznámek. Skutečnost, že na jevišti zazněl explicitní i implicitní dramatický text, divákovi v mnohém pomohla. Třeba právě pro lepší orientaci ve chvílích, kdy nebylo úplně jasné, v jakém prostředí se příběh odehrává, jak už bylo uvedeno výše. Na druhou stranu v některých situacích byl vypravěčský hlas spíše rušivý a kontraproduktivní. A to především v momentech, kdy se herecké obsazení snažilo v divákovi vyvolat silný citový zážitek.

Na závěr je nezbytné podotknout, že záznam Akvabel, který byl pořízen v Klicperově divadle a na základě kterého je tento text vypracován, je v mnoha ohledech velkým přínosem. Před začátkem samotného představení je v úvodu rozhovor s Davidem Drábkem, kde mluví o zahraničních předělávkách Akvabel a o jeho silné vazbě k tomuto svému dílu, jež je zčásti autobiografií. Sám sebe vidí v postavě Kajetána a dva jeho společníci představují kamarády z Drábkových studií na vysoké škole v Olomouci po revoluci.³

Vzhledem k tomu, že nejde o popis Akvabel z autopsie, nelze se při hodnocení opírat o bezprostřední dojmy, které jsou bezesporu silnější po zhlédnutí představení v divadle nežli ze záznamu. Kamera nezachycuje jevištní prostor po celou dobu představení z jednoho úhlu tak, jak jej vidí divák v sále. Nicméně přibližuje jednotlivé postavy, tudíž lze sledovat z větší blízkosti hercovu mimiku a pohyby. Divák má tak šanci se opakovaně probírat jinými, neméně důležitými detaily.

Samotný záznam byl točen během představení pro živé publikum, což potvrzuje hlasitý potlesk diváků na konci záznamu.

Osobně inscenaci hodnotím jako velice povedenou. Představením prostupovala tajuplná atmosféra, ze které místy až mrazilo. Některé situace byly úsměvné a jiné u mě vyvolávaly pocit melancholie. Myslím, že ještě o něco silnější účinek by inscenace měla, kdyby ubrala na Kajetánových rádoby vtipných poznámkách. Po herecké stránce na mě největší dojem udělala Pavla Tomicová, která se každé své role zhostila přinejmenším obstojně. Teprve při psaní recenze jsem docenila hudbu Michala Pavlíčka, která evokuje smutek a depresi, a tím podtrhuje vyznění celého představení.

2017

Přehled faktografických údajů o představení⁴

Divadlo: Klicperovo divadlo Hradec Králové​
Scéna: Klicperovo divadlo Hradec Králové​
Uvedení: 30. 4. 2005 první provedení; 21. 2. 2008 derniéra​
Signatura: K 27 464 P (ID=12392)​
​
AUTOŘI​
Dramatik: David Drábek​
​
INSCENÁTOŘI​
Režisér: Vladimír Morávek​
Scénický výtvarník: Martin Chocholoušek​
Kostýmní výtvarník: Tomáš Kypta​
Hudba: Michal Pavlíček​
Pohybová spolupráce: Václav Luks​
Choreograf: Michal Němeček​
Dramaturg: Martin Velíšek​
​
OBSAZENÍ​
Filip: Petr Vrběcký​
Kajetán: Filip Richtermoc​
Pavel: Ondřej Malý​
Edita: Pavla Tomicová​
Ivan: David Steigerwald​
Radek: Jan Sklenář​
Markéta: Pavla Tomicová​
Šimon: Šimon Richtermoc​
Paní M.: Pavla Tomicová​
Její syn: David Steigerwald​
První: Pavla Tomicová​
Druhá: Eva Leinweberová​
Ten, který není v programu: Josef Hervert​

Přehled faktografických údajů o záznamu⁵

Televizní záznam připravily: Posádky přenosových vozů P 10 a BO 7​
Asistenti zvuku: Jitka Čáslavská, Zdeňka Dudniková​
Kameramani: Emil Bleha, Tomáš Cerman, Josef Hruša, Ivan Mikita, Zdeněk Uher​
Zástupce vedoucího produkce: Jitka Kovářová​
Zvuk: Jan Štěpánek​
Střih: Jiří Mikula​
Vedoucí produkce: Jiří Merunka​
Hlavní kameraman: Vladimír Holomek​
Vedoucí dramaturg: Ondřej Šrámek​
Šéfdramaturg: Ivan Hubač​
Šéfproducent: Viktor Průša​
Režie: Vladimír Morávek​
​
Centrum dramatické, divadelní a hudební tvorby​
© Česká televize 2006​
www.ceskatelevize.cz ​

Použitá odborná literatura:

DLAB, Matyáš. DAVID DRÁBEK: AKVABELY; ANALÝZA – KONTEXT - INSCENAČNÍ PRAXE. Bakalářská diplomová práce, Filozofická fakulta UP Olomouc. Olomouc: Univerzita Palackého, 2010. ​
MIKULKA, Jan. Vladimír Morávek pojal Drábkovy Akvabely velkoryse. Mladá Fronta Dnes, 25. 5. 2005.​

Prameny:

Drábkův dramatický text

DRÁBEK, David. Akvabely. In DRÁBEK, David. Aby se Čechům ovary zachvěly. 1. vyd. Praha: Akropolis, 2011, s. 5‒33. ISBN 978-80-87481-44-8

Videozáznam představení

DRÁBEK, David: Akvabely [videozáznam na DVD]. Režie: Vladimír Morávek. Klicperovo divadlo Hradec Králové. Premiéra: 30. 4. 2005. Záznam byl pořízen ve dnech 24.-26. 5. 2006 na hlavní scéně Klicperova divadla jako televizní záznam pro Centrum dramatické, divadelní a hudební tvorby České televize v režii Vladimíra Morávka.

Zdroje dostupné na internetu

BALÍČKOVÁ, Anna. Mé hry jsou vtipné, ale ne veselé. Rozhovor s Davidem Drábkem. In: A2 kulturní čtrnáctideník [online]. 16. 6. 2006 [cit. 11. 4. 2017]. Dostupné z https://www.advojka.cz/archiv/2006/16/me-hry-jsou-vtipne-ale-ne-vesele​
Akvabely. In: Virtuální studovna. Databáze a online služby Divadelního ústavu [online]. Dostupné z http://vis.idu.cz/ProductionDetail.aspx?id=12392&mode=4​