Bijásek Martina Zelená

Hlavní myšlenka tohoto textu má svůj prvopočátek v roce 2018, kdy jsme se já a moji kolegové - tehdy ještě coby studenti divadelní vědy - při semináři českého dramatu zabývali meziválečnou avantgardou. V rámci analýzy jednotlivých her naši skupinu zarazil zvláštní paradox. Všechny kusy, ze kterých jsme byli po přečtení unešení, se nikde nehrály. Jednou z diskutovaných ukázek byl i Zlověstný pták¹ Vítězslava Nezvala. S tímto dramatem, které nás obzvláště nadchlo a u kterého jsme se shodli na tom, že bychom jej na divadle velice rádi viděli, se však nikdo ze zúčastněných nikdy v repertoáru žádné divadelní scény nesetkal. Za přesvědčení, že by mohlo být zajímavé ke zhlédnutí pro jakkoli náročného či nenáročného diváka, přiblížím na následujících řádcích prostřednictvím interpretace zmíněné surrealistické dílo a vydám se za odpovědí, proč se dnes s největší pravděpodobností neuvádí.² V neposlední řadě pak objasním důvody vlastní snahy dané drama pro divadlo „znovuobjevit“.

Hned na úvod se pochopitelně nabízí otázka, proč se Zlověstný pták na divadelních prknech v minulosti nikdy příliš nehrál a proč se nehraje ani dnes.³ Aniž by měl člověk o dané hře sebemenší povědomí, mohl by vyrukovat s několika logickými odpověďmi, které jsou nasnadě. Licence je těžko dostupná, popřípadě příliš drahá. Některá dramata se jednoduše nehrají, neuchytí se. Pro diváky není hra dostatečně zajímavá nebo aktuální a nezájem dobové kritiky ji v minulosti mohl samovolně pohřbít na dně dramaturgických oceánů. Ne každé drama musí být navíc přívětivé režijně, herecky, scénograficky, či jinak. Při opravdu nešťastné souhře náhod jde o kombinaci více faktorů. A co když zrovna tohle je případ Zlověstného ptáka? Zapomenout se samozřejmě nesmí ani na argument, že kapacita divadelních programů není bezedná a s ohledem na bezbřehost vod světové klasiky (ale i současné postmoderny) se vždycky najde nějaká lepší alternativa, která je atraktivnější nežli prapodivné dramatické dílko dávno překonaného surrealismu, byť napsané tuzemskou básnickou ikonou, známou nejen pro svou poezii, ale právě i pro drama (nelze opomenout například Manon Lescaut⁴).

Navzdory uvedenému je v mém zájmu oponovat a představit krásu oné problematiky díla v širších souvislostech.

První můj argument vychází z obecného přesvědčení, že divadlo by mělo edukovat a seznamovat mladé lidi (ale pochopitelně nejen mladé lidi) s látkou, kterou coby studenti potkají přinejmenším v rámci zavedených českojazyčných a literárních osnov. Divadlo má moc ona setkání činit přirozenější a příjemnější, není proto důvod, proč by nemohlo i českou meziválečnou avantgardu „vyučovat“ prostřednictvím inscenování čistokrevných avantgardních dramat na svých prknech. V tomto bodě by se hodilo blíže rozebrat, jaké prvky užité ve Zlověstném ptáku vlastně činí ono drama dramatem surrealistickým.

Rozhodně nelze pominout, že Nezvalovo dílo je plné roztodivných asociací, snové iracionality, hyperbol a nepravděpodobné kauzality (lidé raději oddálí vlastní sebevraždu, aby se na základě inzerátu zúčastnili pofiderního experimentu Klubu pesimistů; truchlící muž ze žárlivosti zabije zmrtvýchvstalou manželku; odhadce ze zastavárny se nechá neznámou ženou poblouznit až k vlastní násilné smrti; mladík lituje, že se jeho přítelkyně rozhodla pro sebevraždu bez něho ad.).⁵

Metoda asociativního myšlení, na základě které byla hra napsána a kterou nelze Nezvalovi upřít coby oblíbenou tvůrčí techniku, je zde klíčová. Už jen název samotné hry, potažmo výběr a označení hlavní záporné postavy - Zlověstný pták. Když se nad tím člověk zamyslí, mohlo jít stejně tak dobře o hada, hyenu, nebo jiné zvíře, které v člověku taktéž probouzí určité negativní konotace. Nezval však vybral onoho zlo věstícího ptáka. Vyvstává zde tedy otázka, zda je náhoda, že v roce 1927 Nezval překládá ponurou báseň Edgara Allan Poa o ptákovi zvěstujícím smrt a sám o několik let později píše divadelní hru, která v sobě nese podobně pochmurnou a místy snad až obdobně děsuplnou přeludnost v čele s opeřencem předznamenávajícím tragédii, jako je tomu v případě básně Havran.⁶

Když odmyslíme tyto domnělé Nezvalovy motivace a doplníme hru do historického kontextu doby jejího vlastního vzniku, neujde naší pozornosti její možná (proti)nacistická tematika.⁷ Postavu Zlověstného ptáka lze obecně chápat jako motiv všudypřítomného zla, probouzejícího v lidech nejtemnější pohnutky. A právě tento motiv se dá vnímat coby paralela rozmáhajícího se strachu, či přímo samotného nacismu, představující hrozbu. Zlověstný pták má být asociací čehosi temného, co s sebou přináší jen zlo a zmar. Kdykoli se tedy postava objevuje na scéně, je možné očekávat nějaké neštěstí. Typická pro ni je všudypřítomnost, schopnost proměny – může být kýmkoli (v jednotlivých obrazech je Zlověstný pták původně označován za Vynálezce, Elektrikáře, Divadelního sluhu, Opilého výletníka, Přítele, Bankéře nebo Lepiče plakátů). V každém obraze tudíž evokuje krutost světa prostřednictvím jiné podoby a jejích různých odstínů. Činí tak skrze zlobu, nenávist, zločin, utrpení a smrt. Je připomínkou toho, že v každém člověku je zárodek zla, jež se může za vhodných podmínek rozrůstat. Tato postava tedy coby nekalá nitka protkává všechny obrazy a jako korálky na sebe navléká tragické události (především vraždy a jiná neštěstí).

Odkazem na nacistickou krutost skrze persony Zlověstného ptáka to však nekončí. Nezval už v prvním jednání seznamuje čtenáře s Klubem pesimistů, což je koncept, který dává novodobému čtenáři pocit, že Nezval uměl předvídat budoucnost. Klub pesimistů soustředí na jedno konkrétní místo určitý typ lidí (v tomto případě jedince se sebevražednými sklony⁸), aby na nich poté mohli pořadatelé klubu provést krutý experiment (není explicitně popsán, ale z textu je patrné, že se jedná o smrtonosný podnik). Autor jako by touto myšlenkou předjímal koncepci nacistických vyhlazovacích táborů. S touto úvahou dobře koresponduje další spisovatelova tvorba. Ve stejné době levicově smýšlející Nezval píše například hry jako Nový Figaro⁹ či Věštírna delfská¹⁰. Obě jsou označované za díla s protifašistickým a protinacistickým vyzněním.

Usmrcení Zlověstného ptáka v samém závěru ovšem překlápí celkově spíše negativní vyznění hry do nové pozitivnější roviny a lze v něm spatřovat Nezvalovu víru ve vizi, že po příchodu zla musí následovat obrat v podobě nástupu dobra. Z autorovy politické perspektivy by se proto mohlo jednat o scénář, ve kterém nadvládě extrémistické pravicové ideologie předpovídá zkázu v podobě vítězství levicové opozice.

Čím je Nezvalovo drama dále specifické, ukazuje jeho struktura, jež připomíná jakési pásmo. Samotná hra se skládá z krátké předehry, sedmi jednání¹¹, šesti meziher a krátké dohry. Jednotlivé části na sebe navazují velice volně, nedá se však mluvit o řadě na sobě nezávislých​
a po sobě náhodně jdoucích fragmentů, a to i přestože se do světa postav dostává čtenář jen na velice krátkou dobu, kdy mu není umožněno se řádně zorientovat v minulosti, problémech, přáních či jiných výstavbových prvcích postav ani jejich vzájemných vztazích. Odosobněnost a jistá anonymita postav (v drtivé většině nemají vlastní jména, pouze obecná označení jako Muž s lulkou, Dvacetiletý/á, Odhadce apod.) jsou pro toto Nezvalovo drama charakteristické. Některé postavy se ve hře objevují opakovaně (Tlustý pán, Pokojská ad.), jiné se objeví jen jedenkrát (Šofér, Mlékařka aj.). Autor tím navozuje pocit nedůležitosti daných postav, což vytváří kontrast jejich rolí se závažností činů, kterých se dopouští. Postavy jsou ve výsledku proto spíše pouhopouhé stylizované typy nežli komplexní psychologicko-fyziologické konstrukty, jak tomu v literatuře obyčejně bývá zvykem. Jsou zbavené mnohovrstevnatosti a nedostává se jim žádného bližšího popisu. Pouze nejdůležitější vlastnost či jiný signaturní znak postavy (kupříkladu její věk, profese, či stav) prezentuje její charakter. Právě ten je vetknut do pojmenování (Šofér; Mladíček, Nalíčená dáma, Tlustý pán, Vdovec, Neurastenička aj.). Vzhledem k rozvolněnosti děje do určité míry nezávisle na sobě přichází na scénu a zase z ní odchází. Tato práce s nahodilostí a nekoordinovaností nápadně připomíná podobu skutečného snění. Ve snovém duchu jsou napsány i mezihry. Pro tyto části je charakteristický volný verš a jsou tvořeny tak, že s dílčími jednáními příliš nesouvisejí. Přestože jsou silně asociativní a abstraktní, objevuje se v nich postava Zlověstného ptáka, která je alespoň minimálně propojuje se zbytkem děje. Samy na sebe jednotlivé mezihry navazují určitými asociativními prvky či opakujícími se motivy (bílá látka, zrcadla, šicí stroj). Jedná se o tvůrčí postupy, které dopomáhají spoluutvářet silně surrealistické dílo.

Co dále nelze opomenout, je pozoruhodná repetice „jsem žena jako všecky“ či obecnější „žena jako všecky“, která prostupuje hrou. Vzhledem k tomu, že byla autorem přidána údajně až dodatečně, lze odvodit, že není tak důležitá pro samotný význam, jako spíše pro soudržnost sbírky Žena v množném čísle¹², v rámci které byla hra otištěna a která je testamentem Nezvalova surrealistického období.¹³ Otištěné věnování ve sbírce určené památce básníka Paula Éluarda, jednoho ze zakladatelů surrealismu a blízkého Nezvalova přítele, je toho částečným důkazem. Něžné pohlaví je hlavním motivem sbírky, skrze který Nezval přibližuje svůj komplikovaný vztah k ženám. Fascinaci jimi demonstruje různě. Ženy vykresluje jako ,,božská stvoření hodna uctívání, podruhé jako zrádné bestie, potřetí jako bezduché loutky“¹⁴. Všechny tyto role se nachází i v jednotlivých obrazech Zlověstného ptáka. Onu bezduchou loutku můžeme spatřovat v postavě Pokojské, která se bezděčně stane komplicem pořádání (sebe)vražedného Klubu pesimistů společně s jeho Majitelem a Zlověstným ptákem. Zrádná bestie se objevuje v podobě zákeřné Nalíčené dámy. Problémová osoba se z ní stává po naznačených konfliktech s Kokainistou. Božské stvoření hodno uctívání může představovat Dvacetiletá. Mládí (zdůrazněné pojmenováním Dvacetiletá) a nahota dívky (v šestém jednání vyběhne z domu bez oblečení), jsou dva hlavní motivy, kterými se vyobrazení krásy ženy coby bohyně prolíná historií již odnepaměti. Nepopiratelná adorace dámy se objevuje také v jednání Zastavárna, kdy Hilda očaruje svým půvabem Odhadce. Zbožštění ženské postavy ovšem vzápětí narušuje její změna v onu zrádnou bestii, když muže zabije. Z tohoto mimo jiné plyne, že stále​
více diskutované otázky feminismu či problematika genderu by v případě této hry mohly být dalším úrodným polem pro současné inscenátory.

Určitou nesnáz může zprvu představovat nepřevoditelnost Nezvalových obrazů na jeviště, nicméně navzdory surrealistickému pojetí lze po přečtení hry dojít k závěru, že ne všechny neobvyklé výjevy si nutně žádají velkolepé triky. Naopak snovost obrazů ze Zlověstného ptáka je na divadelní prkna dobře přenositelná, protože není fantaskní. Nezval nepředkládá nic zásadně složitého, co by mohlo přenos příběhu z tištěného textu na jeviště výrazněji komplikovat. I kdyby ovšem hra vyžadovala nadstandardní technické, kostýmní či jiné prvky, vždy se samozřejmě dá využít oblíbené zástupnosti. Zužitkovat při inscenování možnosti pohybu divadelního znaku by zde bylo na místě už jen z pocty k prvnímu inscenátorovi dramatu Jindřichu Honzlovi, pro něhož byl daný způsob práce nejen na divadle velkým tématem.¹⁵

Navíc považte - představa herce v roli Zlověstného ptáka s černým respirátorem přes nos a ústa je sama o sobě v dnešních dnech tak výmluvná, že více snad ani není zapotřebí dodávat. Téma strachu, omezení svobody, nenávisti, zla, odcizení, anonymity, smrti, nemoci, nedorozumění, pomýlených subjektivní přesvědčení, nelidskosti, bolesti, utrpení a mnoho dalších jsou studnicí inspirace a rozmanitých nápadů,​
se kterými je dnes možné v souvislosti s Nezvalovým roztříštěným a polytematickým dramatem pracovat. Pro hlavní text hry jsou k tomu všemu charakteristické dynamické dialogy.¹⁶ Nezval užívá krátkých replik. V tom spatřuji velkou atraktivitu díla. Obecně je text dramaturgicky velice vděčný. Nevyžaduje za každou cenu větší jazykové úpravy a neurčitost díla dává prostor pojmout hru nejen jako tragédii - jako oživlý přelud nočních můr, ale též komedii. V nesmyslnosti jednotlivých obrazů lze totiž velice dobře spatřovat i groteskní potenciál.

Na závěr pro shrnutí znovu zopakuji, že mým cílem bylo interpretovat Nezvalovo dílo a objasnit, proč by mohlo obstát v dnešních repertoárech. Pevně věřím, že výše alespoň jeden přesvědčivý argument padl. Nyní tedy odpověď na otázku, proč se učebnicově avantgardní dramata jako právě například Zlověstný pták netěší většímu zájmu, drží ve svých rukou již konkrétní divadla. Ostatně v české divadelní síti jich najdeme pro dialog na toto téma více než dost. A buďme za to rádi!

2021

ZDROJE:​
​
NEZVAL, Vítězslav. Zlověstný pták. In: BLAHYNKA, Milan (ed.). Hry, rozhlasové hry a libreta: (1935-1940). Praha: Československý spisovatel, 1956.​
​
SVOBODA, Tomáš. Teoretická východiska a jejich reprezentace v surrealistické tvorbě Vítězslava Nezvala. České Budějovice: 2014. Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích. Filozofická fakulta.​
Ústav bohemistiky.​
​
NEZVAL, Vítězslav. Hry, rozhlasové hry a libreta: (1935-1940). Praha: Československý spisovatel, 1956.​
​
Virtuální studovna. Zlověstný pták. In: Vis.idu.cz [online]. [cit. 20. 11. 2021]. ​
Dostupné z: https://vis.idu.cz/ProductionDetail.aspx?id=22638&mode=0​
​
TKA. Divadlo v množném čísle - Zlověstný pták. In: Tka.cz [online]. [cit. 20. 11. 2021]. ​
Dostupné z: https://www.tka.cz/program/2000/03/divadlo-v-mnoznem-cisle-zlovestny-ptak​
​
Databáze amatérského českého divadla. Ročníky přehlídek: Praha-Karlín, Karlínské jeviště. In: Amaterskodivadlo.cz [online]. [cit. 20. 11. 2021]. Dostupné z: https://www.amaterskedivadlo.cz/main.php?data=prehlidka_rocnik&id=317​
​
NEZVAL, Vítězslav. Manon Lescaut. Praha: Mladá fronta, 1940. ISBN 80-204-0874-6.​
​
POE, Edgar Allan. Havran. Praha: Mladá fronta, 1959.​
​
NEZVAL, Vítězslav. Nový Figaro. Praha: Československý spisovatel, 1962.​
​
PÁLENÍKOVÁ, Jitka. Vítězslav Nezval: Věštírna delfská. In: Phil.muni.cz [online]. [cit. 20. 11. 2021]. ​
Dostupné z: https://www.phil.muni.cz/udim/avantgarda/index.php?pg=vestirna​
​
NEZVAL, Vítězslav. Žena v množném čísle. Praha: Kentaur, 1993. ISBN 80-85285-36-3.​
​
Databazeknih.cz. Žena v množném čísle. In: Databazeknih.cz [online]. [cit. 20. 11. 2021]. ​
Dostupné z: https://www.databazeknih.cz/dalsi-vydani/zena-v-mnoznem-cisle-42262​
​
ŠEVELOVÁ, Karla. Jindřich Honzl – Pohyb divadelního znaku, Herecká postava. In: Phil.muni.cz [online]. [cit. 20. 11. 2021]. ​
Dostupné z: https://www.phil.muni.cz/udim/avantgarda/index.php?pg=j_honzl​
​
CoJeCo. Surrealismus. In: Cojeco.cz [online]. 4. 9. 2018 [cit. 20. 11. 2021]. ​
Dostupné z: https://www.cojeco.cz/surrealismus